Volejbal patří mezi nejrozšířenější míčové kolektivní hry u nás i ve světě. Jeho obliba ve vrcholové, výkonnostní i rekreační podobě spočívá v materiálně technické a prostorové nenáročnosti a v možnosti provozovat hru celoročně. Mezi přednosti volejbalu patří poměrná jednoduchost pravidel, kterou lze pro nácvičné a rekreační formy ještě upravovat.
Cílem hry je dostat míč přes síť na soupeřovu polovinu tak, aby spadl na zem a zároveň se snažit zabránit soupeři ve snaze o totéž.
Hrací plocha a vybavení pro volejbal
Volejbal se hraje na obdélníkovém hřišti o rozměrech 18×9 metrů, které je rozděleno na čtvercové poloviny střední čárou, nad kterou visí jeden metr vysoká síť, která je napnuta tak, že její horní hrana vede nad zemí ve výšce 2,43 m při zápasech mužů, resp. 2,24 m při zápasech žen. Okolo hřiště je volná zóna, která musí na každé straně být nejméně 3 m široká. Nad povrchem hřiště musí být nejméně 7 m volného hracího prostoru. Na každé polovině hrací plochy je 3 m od střední čáry rovnoběžně s ní vyznačena útočná čára, která vymezuje na každé polovině tzv. přední zónu. Nad postranními čárami jsou na síť svisle připevněny anténky, které vymezují povolený prostor přeletu sítě.
Volejbal se hraje s kulatým míčem z kůže či syntetické kůže. Jeho obvod je 65–67 cm (tzn. průměr cca 21 cm), váha 260–280 g.
Na každé straně sítě hraje jedno mužstvo, které sestává z šesti hráčů, v rozestavení tři vpředu a tři vzadu. Na začátku hry si kapitáni obou mužstev vylosují právo na první podání či volbu strany hřiště. Poté jedno z mužstev zahájí hru podáním (servisem). Ten z hráčů podávajícího mužstva, který na hřišti stojí vpravo vzadu, si s míčem stoupne za koncovou čáru, nadhodí si míč a úderem ruky či paže ho pošle přes síť na soupeřovu stranu hřiště. Tím je míč ve hře.
Protější mužstvo musí míči zabránit v dotyku se zemí a snaží se ho odehrát zpět přes síť. Při tom se ovšem smí míče dotknout maximálně třikrát, přičemž se žádný hráč nesmí míče dotknout dvakrát po sobě. Pokud se mužstvu podaří bez chyby odehrát míč přes síť, bude se o totéž snažit soupeř. Tato jedna rozehra pokračuje do doby, než míč spadne na zem nebo některé mužstvo neučiní jinou chybu (viz níže).
To mužstvo, které v rozehře nechybovalo, dostane po jejím skončení jeden bod. Pokud je tímto mužstvem to mužstvo, které rozehru zahajovalo podáním, podává opět stejný hráč. Pokud rozehru podávájící mužstvo prohrálo, bude podávat soupeřící mužstvo, ovšem před zahájením hry toto mužstvo postoupí o jedno postavení ve směru hodinových ručiček: původně podávající hráč se z pravé zadní pozice posune na zadní střední, hráč ze zadní střední se posune na zadní levou atd. Podávat tedy bude hráč, který v předešlé rozehře byl na pozici přední pravý.
Jakmile jedno mužstvo dosáhne součtu 25 bodů a zároveň druhé mužstvo má nejméně o dva body nižší skóre, družstvo vítězí jeden set. (Pokud obě mužstva dosáhnou 24 bodů, pokračuje se tak dlouho, dokud jedno z mužstev nezíská dvoubodový náskok, např. 30:28.) V následujícím setu začíná s podáním mužstvo, které v předchozím setu nepodávalo jako první. Hra se hraje na 3 vítězné sety, pokud je po čtvrtém setu stále nerozhodnuto (stav 2:2 na sety), je rozhodující pátý set hrán pouze do 15 bodů (ovšem stále se vyžaduje minimálně dvoubodový rozdíl).
Tabulka – Přehled herních činností, kombinací a systémů hry ve volejbale
Převážně zaměřené na plnění herních úkolů v | Zaměřené na plnění herních úkolů v útoku i v obraně | |||
útoku | obraně | |||
Herní činnosti jednotlivce | – podání | – vybírání míče | – blokování | |
– přihrávka | – vykrývání | |||
– nahrávka | ||||
– útočný úder | ||||
Herní kombinace | – s nahrávačem stojícím u sítě | – postavení proti útočnému úderu soupeře | – vyčkávací postavení | |
– s vbíhajícím nahrávačem | – postavení při vykrývání smečaře | – postavení při podání soupeře | ||
– s přihrávkou k útoku | ||||
– s nahrávkou z pole | ||||
Systémy hry | – každý střední vpředu nahrávačem | |||
– s 3 nahrávači | ||||
– s 2 nahrávači | ||||
– s 1 nahrávačem |
Chyby ve volejbalu
Rozehra končí ve chvíli, kdy jedno z mužstev udělá chybu a nepodaří se mu tedy míč správně předat soupeři. Touto chybou mohou být následující situace:
To, zda míč dopadl do hřiště, či mimo něj, určuje část míče, která se dotkla země: Jestliže se míč alespoň svou částí dotkl alespoň čáry vymezující hrací plochu, pak se bere, že spadl do hřiště.
– řádný oddechový čas trvá 30s
– dotyk míče anténky v průběhu hry je chybou
– při prvním odbití míče ve vlastním poli letícího od soupeře je povolen dvojdotek
– je povoleno blokovat míč letící od soupeře s výjimkou podání
– po bloku má družstvo maximálně tři doteky
– dotyk hráče sítě je chybou
– družstvo může střídat v jednom setu maximálně 6x
– hráč má povoleno odbít míč kteroukoliv částí těla (neplatí to pro podání)
– přešlap střední čáry celým chodidlem do pole soupeře je chybou
– hráč libero musí mít při utkání dres odlišné barvy, než ostatní hráči
– libero smí hrát pouze ve třech zadních zónách a provádět jen ty herní činnosti, které jsou povoleny pravidly.
Volejbal má v dnešní době mnoho forem, čímž se stává přístupným pro všechny věkové i výkonnostní kategorie.
Z písemných pramenů různých kontinentů (S. Ameriky, J. Ameriky, Asie, Evropy) se dozvídáme, že autorem volejbalu je ředitel holyokské koleje, prof. tělesné výchovy W. G. Morgan. Chtěl nahradit méně emocionální gymnastická cvičení nenáročnou a přitažlivou formou tělocvičné činnosti. V tělocvičně, kterou rozdělil tenisovou sítí (výška asi 183 cm) na dvě poloviny, nechal studenty odbíjet basketbalový míč z jedné poloviny na druhou. Volejbal vznikl r. 1895 ve Springfieldu v Massachusetts (USA). Původní název „minonette“ byl v r. 1896 při předvedení této nové hry ředitelům ZMCA přejmenován na to volley the ball. Těžký basketbalový míč pro hru nevyhovoval a ve zkoušce neobstála ani samotná gumová duše. Morgan dal zhotovit první volejbalový míč podle speciálních propočtů a odstranil důležitou překážku v dalším rozvoji volejbalu. Od r. 1896 dostává volejbal herní strukturu v podobě pravidel hry, které uveřejňuje J. J. Cameron.